Mysterious - Mysterious - Pilot

Mysterious 01x01 – Pilot

Jakmile vyloučíte nemožné, všechno ostatní, co zbude, ať je to jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda.

Sir Artur Conan Doyle

Londýn, Anglie

Světla v baru hrála všemi barvami. Lokál byl obsazen mladými lidmi. Někteří tančili na rockovou hudbu, jiní seděli u baru a dopřávali si sklenku alkoholu.
Chris Chaison mávl na barmana, aby mu podal ještě jeden míchaný nápoj. Náhle se k němu posadila blonďatá dívka v černém oblečení.
„Už jsi unavená?“ zeptal se Chris, když viděl její zpocené čelo.
Caroline se usmála a ještě chvíli zhluboka oddechovala.
„Jo, mám toho dost,“ řekla a vypila celou sklenici vína, „proč netancuješ?“
Chris poděkoval barmanovi za nápoj a pohlédl na Carol. „Někdo tě musí dotáhnout domů,“ poznamenal s úsměvem.
„No tak zlato, pojď. Jeden tanec,“ naléhala.
Chris s úsměvem zakroutil hlavou a posunul si sklenku k ústům, aby se napil.
„Chrisi, jeden tanec a jdeme, prosím!“ nenechala se odbýt Carol a dala Chrisovi pusu.
„No tak dobrá,“ nechal se přemluvit mladík a společně s usměvavou dívkou vešel na taneční parket.


Ulice Londýna se zdály být u v tuto pozdní denní dobu rušné. Auta křižovala silnice jedno za druhým, noční kluby otvíraly a čekaly na první zákazníky, začal nikdy nekončící noční život. Nad tím vším se tyčila věž Londýnského hradu. Měsíc zahalený v mracích spoře osvětloval stěny hradu, a kdo pohlédl vzhůru spatřil by stín, který se před jeho zraky schovává někde tam nahoře. Žena v černém hábitu se krčila za hradbami a hleděla do tmy dolů pod sebe. Silný vítr jí rozfoukával dlouhé černé vlasy. Zdálo se, že někoho pozoruje. Její pohled se náhle zastavil a souměrně sledoval ulici. Žena sáhla pod hábit, aby vytáhla dalekohled a zadívala se do davu lidí, který procházel kolem londýnského mostu. Zahřmělo a počasí se začalo horšit. Spustil se déšť. Žena se zaměřila na dva muže jdoucí po chodníku. Zaostřila čočky. Sledovala je tak dlouho, dokud nezašli za jednu z velkých budov. Ukryla dalekohled a bez rozmýšlení skočila z věže dolů. Dopadla na chodidla a dlaní se zapřela o zem, aby nepřepadla. Jistým krokem se vydala mezi lidi. Déšť sílil. Po několika metrech se k ní připojil muž. Měl na hlavě kapuci . Když s ní srovnal krok, promluvil: „Míří k metru.“
„Viděla jsem je,“ odpověděla Siria.
„Jsou jenom dva.“
„Může jich tady být víc. Musíme být opatrní.“
„Půjdu druhým vstupem, kdyby jenom procházeli.“
„Dobře.“
Muž odběhl a žena znovu osaměla.
Kapky dále bombardovaly Londýn.
Žena vstoupila na eskalátor, postavila se na špičky a snažila se zahlédnout muže, kteří ji před chvílí zmizeli z dohledu. Uviděla je dole u nástupiště. Seběhla pojízdné schody a zamířila k dráze, na kterou právě přijížděla souprava. Rozhlédla se, zda někde neuvidí svého partnera Dimitrija. Neviděla ho. Muži, které sledovala mezitím nastoupili do jednoho z vagonu. Siria udělala několik rychlých kroků a též nastoupila do soupravy těsně před tím, než se dveře za ní zavřely a vlak se dal do pohybu.


Mezitím…

„Tancuješ úžasně,“ smála se Caroline a přitiskla se blíže k Chrisovi.
„Nepřeháněj, já neumím tancovat.“
„Co ta skromnost? Šlo ti to dobře.“
Chris zakroutil hlavou, usmál se a přitáhl si k Carol blíže k sobě, aby ji políbil. Společně zabočili do jedné z mnoha ulic v centru Londýna.
„Už se těším do postele,“ řekla Carol a dlouze zívla.
„Za chvíli jsme doma,“
„Co budeme dělat zítra?“
Chris pokrčil rameny. „Nevím, co si pro změnu někam vyjet? Teď, když máme po zkouškách, můžeme se pobavit i jinde než v baru,“ řekl.
Carol spokojeně přikývla. „Dobrý nápad. Pojedeme někam na venkov, vždycky se mi tam líbilo.“
„Jak si přeješ,“ usmál se Chris a chytil svou přítelkyni kolem ramen. Na konci ulice zahnuli doleva. Došli až na náměstí a vydali se směrem k terminálu vedoucího do metra.
„Ty nové šaty, co mi koupili naši k narozeninám, mě trochu škrtí v pasu,“ ozvala se Caroline, když sjížděli dolu k nástupišti.
„To jsou ty, co máš na sobě?“
„Mám snad nějaký jiný šaty než tyhle?“
„No já nevím, asi ne, jinak by sis je nebrala.“
„První tvoje rozumná dedukce za dnešní večer,“ poškádlila Carol Chrise.
„Co s tím uděláš?“
„Asi nic,“ rozhodila rukama dívka, „tak hrozný to zase není.“
„Roluj Carol, jede nám metro.“
Caroline se otočila čelem od svého přítele a opatrně seběhla několik zbývajících schodů. Dávala přitom pozor, aby si nepřišlápla volánky na šatech. Náhle se zastavila a Chris do ní málem vrazil.
„Co děláš?“
„Ztratila jsem sponku do vlasů,“ řekla Carol a začala se rozhlížet po zemi.
„Carol ujede nám metro, nechci čekat dvacet minut na další.“
„Byla světle modrá, pomoc mi hledat.“
„Zlato, koupím ti novou, ale pojď prosím nebo tady vážně zůstaneme čekat.“
„No a? Dvacet minut nás nezabije.“
„Tu sponku ji určitě ztratila v tom baru, jak jsme tancovali. Zítra si tam pro ni můžeš dojít.“
Carol prohledala svoje nejbližší okolí, ale svou sponku do vlasů nikde nenašla.
„Carol, jdeme,“ řekl Chris, popadl svou přítelkyni za ruku a táhl ji směrem k vlaku.
„Nemusíš mě za sebou táhnout jako kufr, dokážu jít sama,“ ohradila se na něho.
Oba nastoupili do jednoho z vagonů.

Siria si všimla dvou mladých lidí, kteří stejně jako ona nastoupili na poslední chvíli. Vlak se rozjel a ona se snažila zahlédnout muže, které sledovala. Uviděla je ve vedlejším vagónu. Stáli hned vedle dveří a hleděli ven do prázdnoty tunelu. Dimitrija stále nikde neviděla.
„Ráno sbalíme věci a dojdeme pro tvoji sponku do vlasů,“ řekl Chris, aby prolomil ticho. Carol se vždy chovala dětinsky, když něco ztratila.
„Dobře,“ řekla suše jako by mu chtěla něco vyčíst. Chris věděl, že teď nemá cenu se jí snažit přesvědčit o něčem jiném. Měla svou hlavu a nenechala si vnutit názory jiných, ani jeho. Ráno bude zase všechno dobré.
„Jestli se na mě zlobíš kvůli tomu, jak sem tě zatáhl do vlaku, tak se ti omlouvám,“ začal Chris, i když se rozhodl, že to nehodlá řešit. Ale prostě nesnášel to hrozné ticho.
„Já se na tebe nezlobím, jenom přemýšlím.“
Výmluva, napadlo Chrise. „A o čem,“ zeptal se.
„O tom, co mám koupit Abby k narozeninám, má je příští týden.“
„Zatraceně,“ ujelo Chrisovi. Na narozeniny Carolininy sestry úplně zapomněl. Abby a Carol si byly velice blízké. I když obě žily na druhém konci Anglie, nikdy nezapomněli na narozeniny, svátky a výročí. Chrise napadlo, že to byl od Carol taktický tah, nenápadné upozornění, aby nezapomněl, jelikož Abby také nikdy nezapomněla. Za celé ty tři roky ani jednou. Dal si závazek, že zítra něco koupí.
Siria stále pozorovala muže ve vedlejším vagónu. Vlak začal zpomalovat až úplně zastavil. Mladík s dívkou vystoupili a vydali se směrem k výstupu. Oba muži též opustili soupravu a zamířili stejným směrem. Siria je nenápadně sledovala. Terminál byl liduprázdný. Ohledla se přes rameno, jelikož zaslechla kroky. Od konce nástupiště se k ní blížil člověk. Ovšem jenom na pohled. Ve skutečnosti to byl upír a její dobrý přítel Dimitrij. Zpomalila krok, aby jí mohl dohnat. Muži mezitím zahnuli za roh.
Chris a Carol vyjeli po eskalátoru na malé sídliště, osvětlené pouze několika lampami. Vzali se za ruce a vydali se směrem ke studentským kolejím. Šli mlčky a ticho mezi nimi narušoval jenom slabý vánek. Zem byla mokrá od deště, který před chvílí ustal. Zašli do jedné z uliček a pokračovali dál tmou.

Mezitím…

„Myslela jsem, že si to nezvládl,“ řekla Siria, když ji Dimitrij doběhl.
„Bylo to jen taktak. Málem mi ten vlak ujel,“ odpověděl ji svým typicky ruským přízvukem.
„Pospěš si, ať je neztratíme.“
Oba upíři vyběhli schody a rozhlédli se tmou na všechny strany. Muži právě mizeli za rohem jednoho z domů.
„Při troše štěstí narazíme i na jejich hnízdo,“ řekla Siria a rozběhla se směrem k malému domu.
„Doufám, že se mýlíš.“
Za domem začínala tmavá ulička. Siria i Dimitrij zpomalili a vytáhli hůlky. Jejich oči jim umožňovaly prohlédnout jakoukoliv tmou, ale touhle to nějak nešlo.
„Nevidím dál, než na tři metry,“ postěžoval si Dimitrij. „Co se to sakra děje?“
Siria zapojila svůj sluch. Slyšela slabý větřík, jak vlní okolní trávu na dvorku, tlukot vlastního a Dimitrijova srdce a ….. podivný hluk odněkud zdáli. Namířila hůlku před sebe a čekala až dostane záminku ji použít. Konec uličky náhle osvětlila dálková světla automobilu, který se blížil z bočního směru.
Dimitrij se otočil a spatřil na střeše domu pět lidských postav. Osvětlovala je pouliční lampa. Neproniknutelná temnota náhle zmizela.
„Pozor!“ zakričel Dimitrij, ale to už na něj a na Sirii letěla salva útočných kleteb.

Chris zkoušel namáhat svůj již tak unavený mozek tím, že vymýšlel vhodný dárek pro Abby. Leč se snažil sebevíc, zjistil, že vůbec netuší, co by jí měl koupit zrovna k pětadvacátým narozeninám. Carol měla vymyšleného určitě něco speciálního. Jenže její dárek uvidí, jako vždy, až půjdou baličky odeslat na poštu. Šli dál a proti nim jelo po silnici auto. Světlomety jim svítili přímo do očí, a tak oba odvrátili pohled. V tom se ozvala obrovská rána a sypající se sklo. Vůz se na silnici otočil na střechu. Z jeho motoru se kouřilo a u rozdrcené pravé strany vozu ležel kontejner na odpadky.
„Volej poldy a záchranku,“ řekl Chris směrem ke Carol a rozběhl se k autu. Dívka vytáhla mobil, vyťukala číslo a přiložila ho k uchu. Když Chris doběhl k vozu, poklekl na kolena, aby zjistil, jestli řidič žije. Přes tmu a zamlžené sklo, však nic neviděl.
„Hej! Hej! Slyšíte mě?!“ křičel a přitom bouchal dlaní na okno.
„Vydržte, dostanu vás ven!“ Chris se zvedl a zkoušel otevřít dveře. Byly však zaseklé. Oběhl vůz a chystal se najít v kontejneru něco, čím by mohl rozbít sklo. Carol ho mezitím dohonila.
„Sanitka už jede, poldové taky.“
„Skvěle. Pomoc mi najít nějaký železo, nebo něco, čím můžeme rozbít sklo.“ Chris začal hrabat v odpadcích a Carol se rozhlížela kolem vozu. Náhle okolní tmu prořízlo několik jasných záblesků. Chris i Carol se otočili za zdrojem světla. Z ulice za nimi se začaly ozývat hlasy. Výkřiky. Přibližovaly se a společně s nimi kroky.
„Letí další!“ vykřikl někdo. Vzduchem prosvištěl další kontejner. Chris mu nestihl uhnout. Plechová krabice ho přimáčkla k autu a uvěznila mu celou spodní část těla.
„Chrisi!“ vykřikla Caroline a rozběhla se k němu. Na půli cesty k němu se však s někým srazila. Byla to žena. Značně pomlácená a špinavá. V ruce držela nějaký tenký a dlouhý předmět.
„Dělej Sirio! Musíme jít!“ vykřikl muž, který ji doprovázel.
Carol se začala zvedat ze země a vyděšeně na oba koukala.
„Já nemůžu, Dimitriji….nedokážu to,“ vzdychla žena a těžce se stavěla na nohy, „jsem moc slabá.“
Z uličky vyšlehly dva proudy světel a narazily do vraku vozu. Ten se posunul a Chris se mohl znovu hýbat.
„Musíš se posilnit,“ řekl Dimitrij a rozhlédl se. Jeho pohled spočinul na Carol.
„Pojď sem!“ křikl a chytil Carol za ruku.
„Co to děláte? Potřebujeme pomoct!“ bránila se Carol, ale nebylo jí ti nic platné. Muž ji přiložil k zádům hůlku a Carol náhle ochably všechny svaly v těle. Upadla znovu na zem, hned vedle Sirie.
„Pij, rychle!“
Chris se po velkých obtížích postavil na nohy. „Nechte ji být!“ vykřikl a dvěma kroky se přiblížil ke stojícímu muži. Dimitrij sáhl do kapsy svého saka a rychlým pohybem ruky spočinul na Chrisově hrudi. Chris náhle pocítil ledovou sprchu na prsou. Nohy se mu začaly podlamovat a pomalu se sesunul k zemi. Muž uklidil nůž a zadíval se na Sirii.
„Tak dělej!“
Žena se přisunula k bezmocně ležící Carol, jejíž pohled se upínal na Chrise. V očích měla slzy. Když ucítila Siriin dech začala očima trhat na všechny strany. Jamile ji žena chytila, projela jí velká bolest celou šíjí. Okolí se jí rozplynulo před očima. Pomalu upadala do bezvědomí. Celý tento stav trval jen pár okamžiků. Po chvíli Carol ucítila chlad, bolest a své ochablé tělo.
Siria s pusou od krve pohlédla na Dimitrija a široce se usmála. „Už se cítím o dost lépe,“ řekla a olizovala se.
„Tak se zvedej, padáme!“
Oba se ještě jednou ohlédli a vzápětí zmizeli ve tmě. Carol těžce dýchala a ještě stěží se mohla hýbat. Chris k ní natáhl ruku a dotkl se jejích prstů. S velkou námahou otočila hlavu, aby mu pohlédla do očí. Byly studené a plné strachu. Chris její ruku pevně stiskl.
„Co to….,“ snažila se něco říct Carol.
„Nemluv,“ řekl Chris a držel se za krvácející hruď, „pomoc přijede rychle, neboj,“ dodal Chris a rozkašlal se.
„Miluju tě,“ špitla Carol.
„Já tebe taky….“
V tom z uličky vyběhlo pět postav a zastavilo se nad ležícím párem.
„Sakra! Utekly nám!“ zaklel muž a vztekle kopl do vraku auta.
„Určitě to ohlásí, budeme mít na krku celé jejich hnízdo,“ řekl někdo další.
„Musíme to tady vyklidit,“ zavelel muž a chystal se odejít.
„Marku!“ ozval se ženský hlas.
„Ta lidská samice,“ ukázala na ležící Carol, „kousli ji.“
Muž se zastavil a sklopil svůj pohled na ležící dívku.
„Nemůžeme si dovolit více nepřátel. Zabijte ji.“
Žena vytáhla nůž a zarazila ho Carol přímo do srdce.
„NE! CAROL!!“
Chrisův pohled se setkal s pohledem jeho milé, která vydechla naposledy. Z dálky se začaly ozývat sirény.
„Musíme jít!“
„Co on? Mám ho taky zabít?“
Muž pohlédl na Chrise. „Není třeba, stejně to nepřežije. Jdeme.“
Postavy se vytratili a sirény se stále blížily a blížily. Chris držel Carol za ruku a v očích měl slzy. Když se nad ním začal sklánět zdravotník, zavřel oči a přál si, aby také umřel.

Následující ráno

Černý džíp značky BMW zastavil vedle vraku modrého vozu. Vystoupila z něho žena s dlouhými černými vlasy. Policistovi, který ji zastavil ukázala svůj odznak a posléze si začala prohlížet místo činu.
„Ahoj Maxi,“ řekla a pohlédla na muže v černém saku.
„Dobré ráno, Carmen,“ pozdravil ji Max.
„Tak co se tu stalo?“
„Ty popelnice rozmačkaly to auto skoro na placku,“ řekl Max a ukázal směrem na vůz, od kterého právě odklízeli kontejnery, „řidič to nepřežil.“
„To tady padaly popelnice? Myslela jsem, že tu bystrozorové zachytili nějakou stopu.“
„Také že ano. Podívej,“ muž ukázal prstem směrem do uličky. Zem byla nasáklá krví.
„Našli jsme stopy kouzel.“
„Nejen stopy kouzel. Někdo tu vraždil?“ zeptala se Carmen a prohlížela si louže krve.
„Správně, a už víme i kdo.“
„A kdo tedy?“
„Upíři.“
„Upíři?“
„Ano. Policie našla jednu mrtvou ženu a dva muže. Myslí si, že byli psychicky narušení. Kontaktní na tom pracuje, aby dostalo jejich těla k nám.“
Carmen si povzdychla a odvrátila pohled od zakrvácené země.
„Co tady dělali?“
Max pokrčil rameny. „Zřejmě lovili. Ovšem divné je, že ve městě.“
„Ano, obyčejně si vybírají staré usedlosti nebo malé vesnice. Rozhodně ne velkoměsta.“
„Nevím co si o tom myslet. Ale určitě na sebe narazily dva odlišné rody. Upíři se nevraždí navzájem.“
„Možná máme co dělat s ještě neznámou skupinou,“ poznamenala Carmen a chystala se k odchodu.
„S nejméně dvěma skupinami,“ opravil ji Max, „Ještě něco, Carmen.“
„Ano?“
„Našli dva mudly. Muže a ženu. Zřejmě oba něco viděli.“
„Kde jsou?“
„Ta dívka je mrtvá. Ale jeho odvezli do Nemocnice svatého Petra.“
„Dobře, zajedu tam.“
Oba kolegové se rozloučili. Carmen nasedla do džípu a odjela pryč z obytné čtvrti.

Nemocnice svatého Petra

Chris se začal pomalu probírat. Všechno kolem bylo rozmazané a za jeho hlavou ze ozývalo slabé pípání. Jakmile začal dýchat pravidelněji, ucítil bolest v hrudníku. Celý ho měl obvázaný. Do rukou měl zavedené kapačky, které visely na podstavcích vedle jeho postele. Rozhlédl se po pokoji. Stěny byly bílé a holé. Okno bylo zamlžené a stékaly po něm kapky deště. Chris odvrátil pohled a zadíval se do stropu. Musel myslet jenom na jedno. Na Carol. Na její oči, když umírala, na oči, které ho tak zoufale prosily o pomoc. A on byl bezmocný. Ležel tam bez hnutí, na mokré silnici a díval se, jak její duše odchází pryč. Proč musela zemřít? Proč? A on přežil? Ano, celé to drama přežil, jenže…..nechtěl to. Nechtěl přežít. Neprosil se nikoho o záchranu. Měli ho nechat zemřít. Zakopat a nechat shnít v zemi. Alespoň by necítil tuhle nesnesitelnou bolest. Jiná zranění se časem zahojí. Jenže tohle ne. Na to existuje pouze jediný lék – smrt.
Dveře se zlehounka otevřely a do místnosti vstoupil vysoký muž v bílém plášti. Skláněl se nad Chrisem a mluvil na něho. Jenže Chris ho nevnímal. Nevnímal hlasy, nevnímal své tělo, všechno kolem něho utichlo. Ponořil se do svých myšlenek. Nechtěl s nikým mluvit. Jděte pryč! Všichni!
Ten kámen na jeho srdci byl stále těžší a těžší. A nikdo mu od něho nemohl pomoci. Nikdo. Všechno zlé se na něho valilo. Pohlcovaly ho ty nejčernější myšlenky. A mezi nimi i hlas toho muže. Toho upíra. Je to pravda? Byli to opravdu oni? Veškeré báje, legendy, knihy, které se jimi zabývaly….tolik jich přečetl. Tolik, že ho ostatní měli za blázna. Duchaře. Pamatoval si ještě, jak se tvářila Carol, když našla jeho poznámky. Jenže ona si nechala vše vysvětlit, vše pochopila. A Chris si toho vážil. Vážil si její lásky a dobroty. Jejího pochopení. Litoval toho, že jí to už nikdy nebude moci říct.
„Pane Chaisone?!“
Chris sebou trhl. Doktor už odešel. Místo něho u jeho postele stála asi metr sedmdesát vysoká žena, s dlouhými černými vlasy a zelenýma očima. Měla na sobě džínovou soupravu a na nohou kožené boty.
„Dobrý den, jmenuji se Carmen Torresová, jsem od policie,“ řekla žena, když se na ni konečně otočil.
„Chápu, že se tohle není vhodná chvíle, ale potřebuji vědět, co se stalo včera v noci.“
Chris si povzdechl.
Policajti mi tak budou věřit.
„Nevím, moc si toho nepamatuji,“ zalhal Chris.
„Tak mi řekněte, co si pamatujete.“
Chris se snažil rychle něco vymyslet. „Slyšeli jsme ránu. Když jsme vyběhli z uličky, uviděli jsme to nabourané auto.“
Žena přikývla na srozuměnou.
„Snažil jsem se vytáhnout řidiče, ale zničehonic se tam objevil nějaký muž s kapucou přes hlavu.“
„Viděl jste mu do obličeje?“
„Neviděl, byla tma.“
„Říkal něco? Mluvil s vámi?“
„Ne jenom….“
„Tak, jak víte, že to byl muž?“
Sakra, tohle mi nevyšlo
„Měl mohutnou postavu. Nemohla to být žena,“ zkusil Chris vysvětlit svou předchozí výpověď.
Carmen se lehce zamračila, ale přikývla.
„Dobře, a dál?“
„Napadl nás. Nejdříve bodl mě a potom Carol,“ po těchto slovech odvrátil Chris hlavu. Jakákoliv vzpomínka na Carol ho zraňovala.
„Promiňte,“ zašeptal.
„To je v pořádku, pane Chaisone. Zatím vám děkuji. Ještě se za vámi zastavím, až pokročíme z vyšetřováním. Nashledanou a brzké uzdravení,“ Carmen se usmála a opustila pokoj. Chris se za ní ještě chvíli díval přes malé okénko, dokud nezmizela na schodišti.

Oddělení pro kouzelnické tvory, Ministerstvo kouzel

Carmen se posadila do pohodlného čalouněného křesla. Dělala to vždy, když potřebovala přemýšlet. Na jejím stole už ležela předběžná zpráva z místa činu. Ta ji prozatím nezajímala. Otevře ji až za chvíli. Mezitím uvažovala nad výpovědí Chrise Chaisona. Jeho reakce byla očekávaná, ovšem neseděla Chrisova jistota ohledně toho, že útočník byl muž. Otázka zní, jestli by si v tak vypjaté situaci vůbec něčeho všiml. Možná ano, někteří lidé jsou všímaví. Carmen se natáhla po úhledně složené složce papírů a začala v nich listovat. Po přečtení několika řádků, začala znovu přemýšlet. Kontejner, který narazil do vozu, stál dobrých dvacet metrů uvnitř ulice. Druhý z nich byl odsunutý stranou. Místo stejné. Kontejnery nelétají obyčejně vzduchem. Tato myšlenka přiměla Carmen, aby prohledala zbytek papírů. Vytáhla až skoro poslední a rychle přeletěla očima několik vět. Kontejnery vykazují známky po použití kouzla. Někdo je poslal vzduchem úmyslně. A na každém je jiný hůlkový otisk. Tím se propadá vaše výpověď do hlubin pekelných, pane Chaisone.
„Ahoj Carmen,“ řekl muž a opřel se dlaněmi o stůl tak, aby viděl Carmen do obličeje.
„Ahoj Maxi.“
„Vidím, že už studuješ zprávu. Ještě to ale není zdaleka všechno.“
„Nevadí, Maxi, nevadí. Alespoň si začínám dávat dohromady kousky skládanky.“
„Mluvila jsi s tím mužem?“
„Ano, mluvila. A už teď vím, že nejspíš něco viděl. Ale nechce to říct.“
„Nemůžeš se divit, myslí si, že by si ho měla za blázna.“
Carmen se usmála. „To nejspíš ano. Potřebuji více faktů. Už máte ty těla?“
„Ještě ne, jsou kolem toho komplikace.“
„Potřebuji vidět tu dívku. Chaisonovu přítelkyni.“
„To by šlo, jediné její tělo máme.“
„Proč si to sakra neřekl hned?“ Carmen se rychle zvedla, popadla bundu a společně s Maxem vyrazila rychle ze dveří.


Nemocnice svatého Petra

Chris upřeně zíral do stropu. Záda ho bolely od dlouhého ležení, v hlavě cítil pulzující bolest a jeho srdce křičelo bolestí. Proč Carol? Proč?! Proč mi tě vzali – upíři! Byli to upíři, určitě ano. Jenže kdo mi bude věřit? Řeknou, že je to posttraumatický šok, nebo podobný žvásty. Všichni mě budou mít za blázna. Opět. Ale já věděl, že existují tyhle bytosti. A mnohé jiné. A že s nimi jednou budeme bojovat. Můj boj právě začal. Najdu ty upíry a zabiju je! Pomstím se za tebe, Carol.....
„Pane Chaisone?“
Chris se probral ze svých myšlenek. Vedle postele stála černovlasá žena. Znovu.
„Jak se cítíte?“
„Docela dobře,“ zalhal Chris.
Carmen přešla k oknu a vyhlédla ven. Zrovna začínalo pršet.
„Je mi líto vaší přítelkyně,“ řekla Carmen a pohlédla na Chrise soucitným pohledem.
„Jo,“ sklopil oči mladík, „to počasí vám na náladě moc nepřidá,“ odvedl řeč trochu jinam.
„Podívejte Chrisi,“ prohlásila Carmen a vypadalo to, že chce mluvit vážně, „musíte mi říct pravdu. Pravdu o tom, co se stalo ten večer.“
„Řekl jsem vám pravdu.“
„S tím nesouhlasím. Lhal jste mi.“
Chris odvrátil pohled.
„Třeba mám důvod,“ zabručel.
„Důvod k čemu? K lhaní?“
„Ano.“
„A vy to chcete nechat jenom tak? Nechcete dopadnout vraha vaší přítelkyně?“
„Jistě, že chci.“
„Tak proč mi neřeknete pravdu?“
„PROTOŽE MĚ BUDETE MÍT ZA BLÁZNA! JAKO DOSUD VŠICHNI! JEDINÁ CAROL MĚ CHÁPALA!!“
Chris se odvrátil od Carmen a snažil se zažehnat propukající emoce.
Dohajzlu, dohajzlu....to sem podělal
Carmen k němu pomalu přistoupila a položila mu ruku na rameno. „Chrisi, ať to zní sebešíleněji, řekněte mi to,“ zadívala se mu do zarudlých očí, „prosím.“
Mladík pouze přikývl.

Oddělení pro kouzelnické tvory, Ministerstvo kouzel


„Maxi zburcuj bystrozory, mám ty upíry potvrzené,“ řekla Carmen, jakmile vstoupila na velitelství.
„Chaison mluvil?“
„Jo. Potřebuji někoho, aby mu vymazal paměť.“
„Dobře, někoho tam pošlu.“
„A popožeň ty bytrozory,“
„Jasně. Kam jdeš?“
„Do terénu, hledat.“
„Hlavně žádný partyzánský akce. Počkej na posily.“
„Vždyť mě znáš,“ usmála se Carmen a zmizela za dveřmi.
„Právě….,“ povzdechl si Max a začal rozesílat oblétníky.

Nemocnice svatého Petra

Chrisovi se postel zdála čím dál tím tvrdší a jeho záda se začala znovu bolestně ozývat. Natáhl se po sklenici vody. Po dlouhém a podrobném vyprávění měl v ústech vyschnuto. Ale břímě, které musel nést, bylo náhle lehčí. Policistka ho vyslechla velmi přívětivě. Byla vstřícná a nijak se nepošklebovala jeho řečem o upírech. Naopak zvážněla, když o nich začal mluvit. Jakoby ji to zaskočilo. Chrisovi ta myšlenka utkvěla v paměti a nemohl ji odehnat. Jistě si o něm musela myslet, že je šílený, ale z jejího výrazu to nebylo vůbec patrné. Mladík zatřásl hlavou. Chtěl odehnat tu šílenou teorii. Jenže to nebylo tak snadné. Původní myšlenka se začala obohacovat o nové skutečnosti a Chris se přistihl, jak s otevřenou pusou zírá do stropu. Za poslední dva dny zažil tolik šílených věcí, že už mu nic nepřišlo nereálné. Ale policistka honící upíry? Jestli to nebyla Scullyová…..
Poprvé se nahlas zasmál. Ale stále měl pochybnosti. Ta žena na jeho výpověď reagovala až příliš chladně. Jako student psychologie, měl v tomto směru jistotu. Zbývalo mu jediné. Zjistit kdo opravdu je, a jestli mu může pomoci.
Na okno padaly kapky deště a černé mraky ještě více zatemňovaly podvečerní Londýn.

Dračí ráj

Jakmile Carmen vstoupila do zakouřeného lokálu, ucítila zápach tvrdého alkoholu mísícího se s místní vyhlášenou hrachovou polévkou. Potichu zavřela dveře a vykročila směrem k baru. Nedívala se napravo ani nalevo. V těchto večerních hodinách byly všechny kouzelnické podniky narvané k prasknutí. Carmen u baru nenašla volnou židli, ale i přesto se vměstnala mezi skrumáž těl, aby viděla na hostinského.
„Ehm…,“ odkašlala si, aby na sebe upoutala pozornost.
Hostinský se na ni podíval zlovolným pohledem a nepřestával utírat skleničku něčím, co připomínalo hadr na podlahu. Muž sedící na rozviklané židli se rozvalil po pultě. Carmen ucítila, jak ji silná paže uhodila do ramena. Zavrávorala a strčila do opilce po své levé straně.
„Dávej pozor sakra! Malém si mi vylila tenhle skvělej dryák. Víš jak dlouho sem na něj musel makat?“
Carmen si srovnala hábit a nevraživým tónem odpověděla: „Promiňte.“
„No to bych prosil,“ prohlásil muž a pořádně se napil divného červeného nápoje.
Carmen se naklonila přes pult blíže k hostinskému.
„Hej.“
„Co chcete? Tohle není místo pro nafintěný krasotinky,“ zavrčel muž.
„Nepřišla jsem pít.“
„Když jste nepřišla pít, tak co tu chcete?“
„Sháním informace.“
Hostinský se začal chechtat na celý lokál. Lidé kolem se začali rozhlížet, co se děje.
„Ty sis něco šlehla?“ zeptal se muž, když se trochu uklidnil, „Tohle je hospoda a ne informační středisko. Jízdní řády tady neprodáváme,“ hostinský znovu propukl v hlasitý smích a s ním i několik přísedících u baru.
Carmen musela počkat až mumraj utichne, aby mohla znovu promluvit.
„Sháním informace jiného druhu,“ řekla.
Hostinský na okamžik ztuhl, ale vzápětí ho opět přepadla euforie. Carmen, už poněkud dopálená znovu mlčky čekala, až nastane klid.
„Ty si mě pobavila. To sou teda fóry!“ hostinský znovu vyprskl smíchy, ale jeho druhé Vánoce přerušila hlasitá rána do desky stolu.
„Tak hele, jsem z Ministerstva kouzel,“ vyjela na muže Carmen a ukazovala mu odznak, se kterým tvrdě praštila o stůl, „a jestli mi neřeknete, co chci vědět, uděláme vám tady takovou šťáru, že budete až do konce života zametat ulice a spát v pytlích na odpadky!“
V celém lokále bylo náhle ticho jako po pěšině. Všichni upírali své zraky na hostinského, kterému úsměv na rtech rázem zmrznul.
„To je v pořádku lidičky, jenom stará známá,“ prohlásil hbitě do sálu nervózním hlasem. Většina zákazníků se vrátila ke své činnosti a zase nastal ten všeobecný mumraj.
„Tak co chcete?“ naklonil se hostinský ke Carmen.
Žena s velkým zadostiučiněním se mile usmála. „Ráda bych věděla něco o upírech.“
„Upírech?“ divil se muž, „to byste spíš měli vědět vy ministerský, ne?“
„Potřebuji informace o tom, kde se v Londýně skrývají.“
„Cože? Upíři a v Londýně? Skrývat se? Dámo, vy jste ale naivní.“
„Podívejte, neptám se na váš názor. Chci vědět, kde ty upíry najdu.“
Hostinský rezignovaně zakroutil hlavou. „V tom vám nepomůžu.“
„Fajn, takže kontrola zítra v devět.“
„Ale já to vážně nevím!“
„Vaše smůla. Připravte se na zítřek,“ s těmito slovy se Carmen začala pomalu vzdalovat od baru.
„Já to nevím, přísahám!“
Carmen se zastavila a vrátila se k pultu. „Tak dobrá. A kdo by to mohl vědět?“
„No…“
„A nelžete mi. Pro vaše dobro.“
„Támhle, ten chlap,“ řekl hostinský a ukázal prstem na muže, sedícího u stolu v rohu hospody, „je to obchodník. Často se setkává s mnohými lidmi. Mohl by něco vědět.“
„Díky,“ řekla Carmen a začala se prodírat mezi stoly.
Muž byl oblečen v hnědém zaprášeném kabátu a jeho vlasy a obličej svědčily o tom, že se už delší dobu nemyl. Carmen si opatrně přisedla.
„Tak vy chcete vědět něco o upírech,“ promluvil muž, aniž by na Carmen pohlédl a stále zarytě hleděl do sklenice, kterou obepínal rukama.
Ženu jeho reakce překvapila, ale nedala to příliš najevo.
„Možná bych vám mohl pomoci,“ řekl znovu muž. Tentokrát zvedl hlavu a zadíval se na Carmen. Měl krásné modré oči.
„Povězte pane, co víte?“
Muž do sebe nalil poslední doušek pitiva a mávnutím si objednal další. „Před týdnem jsem měl jednu obchodní zakázku. Neptejte se jakou. Ten chlap, se kterým jsem měl tu čest vypadal poněkud podivně.“
„Jak podivně?“
„Byl celý rozespalý, neupravený a kulhal na pravou nohu. V bytě měl zatažené závěsy, přesto, že bylo venku sluníčko. Byl to jeden z těch posledních teplých dnů.“
„Nevšiml jste si nějakých přívěsků, znamení, nápisů nebo znaků? Upíři bývají dost okultní bytosti.“
Hostinský přinesl obchodníkovi další rundu. Pohledem zavadil o Carmen a rychle se vrátil zpět k baru.
„Ne, nebylo tam nic takového,“ odpověděl muž.
Carmen se zakabonila.
„Ale vzpomínám si na ten divný puch. Smrdělo to tam jako by někdo vytřel podlahu zkaženými vejci.“
„To je zajímavé,“ řekla Carmen po chvíli přemýšlení, „dáte mi adresu?“
„Něco za něco, dámo,“ řekl škodolibě muž, „jsem obchodník, vzpomínáte?“
Poté co Carmen uklidila svůj měšec a muž se přesvědčil o správné hodnotě částky, napsal na malý kousek pergamenu adresu a podal ji Carmen.
„Pozdravujte ho ode mě,“ zasmál se obchodník.
„Díky za pomoc,“ řekla Carmen a zamířila k východu. Několik hlav se za ní postupně otočilo. Jakmile žena vyšla do nepříznivého počasí, rychle nastoupila do auta a vydala se na adresu do centra Londýna. Postava v černém kovbojském klobouku postávala opodál a sledovala vzdalující se džíp.

Londýn

Džíp pomalu zastavil u chodníku před jedním ze starých obytných domů. Byl to jeden z těch domů, kde není moc místa, nájem je přiměřený a většinou ho obývají lidé z okraje společnosti. Venku se už setmělo a ulice osvětlovaly pouliční lampy. Déšť také ustal. Carmen věděla, že nemůže čekat na posily. Noc byla tu a upíři mají v noci své rejdy. Vystoupila z vozu a prošla starými dřevěnými dveřmi. Byt byl hned v přízemí. Všude kolem panovalo ticho. Vzala hůlku do pravé ruky, kterou schovala za záda, a zaklepala na dveře. Chvíli vyčkávala. Když nikdo neotevřel, zkusila to znovu a hlasitěji. Opět nic. Carmen se rozhlédla, zda ji někdo nepozoruje ze schodiště. Jakmile se ujistila, že je sama, přiložila hůlku na zámek a zašeptala: „Alahomora.“
Zámek cvakl a dveře odskočily od futer. Uvnitř bytu byla tma. Agentka opatrně otevřela tak, aby mohla projít. Do nosu ji uhodil nepříjemný zápach. Opravdu připomínal zkažená vejce.
„Lumos,“ špitla Carmen a konec její hůlky se rozzářil. Pomalu se prodírala mezi hromadou časopisů a špinavého oblečení. Rohová kuchyně zela prázdnotou, ale dveře do ložnice byly otevřené. Carmen se před ně postavila, dvakrát se zhluboka nadechla a poté rychle vpadla dovnitř. Hůkou rychle posvítila nejdříve na postel a následně i na obě boční stěny. Pokoj byl však až na nehezky ustlanou postel zcela prázdný.
„Sakra, prošvihla sem ho,“ zabědovala a vrátila se zpět do obýváků, aby roztáhla závěsy. Do bytu začalo pronikat světlo pouličních lamp.
„Zajímalo by mě, odkud jde ten smrad,“ zahuhlala si pro sebe a šla se podívat na první místo, které ji napadlo. Do ledničky. Otevřela dvířka, světlo uvnitř několikrát zablikalo, ale poté již svítilo stále. Mimo tří konzerv a balení plechovek s limonádou tu nebylo nic, co by vydávalo ten podivný zápach. Carmen zavřela ledničku a rozhlédla se po bytě. Nic ji tu nezaujalo. Žádné znaky, oltáře, přívěsky, kresby nebo malby. Ani trochu to nepřipomínalo upíří doupě. Třeba se ten obchodník vážně spletl. A ona je zase na začátku. Rezignovaně nakopla hromádku časopisů a rozhodla se, že na posily počká venku, jelikož zápach začínal být nepříjemný. Došla až ke dveřím, ale vzápětí se ohlédla do zrcadla, které viselo na dřevem vykládané stěně.
„Sakra, ten blbej déšť mi úplně zřídil účes,“ bědovala a snažila si vlasy upravit. Několikrát projela vlasy rukou a zatřepala hlavou. Náhle se zarazila. V zrcadle se něco odráželo. Byla to nějaká tmavá šmouha za její hlavou. Ohlédla se, ale ve tmě toho mnoho neviděla. Šmouha tam ale byla stále. Měla oválný tvar a podle polohy se musela vznášet někde nad stolem. Carmen to začalo trochu znepokojovat. Upřela svůj pohled na desku stolu a poté jím přejela kolmo směrem k lustru. Zůstala nehybně stát a pozorovala to místo. Několik časopisů spadlo ze stolu na zem. Carmen dala pravou ruku do kapsy své bundy a stále pozorovala dřevěný stůl. Chvíli takto zůstala, poté se podívala napravo i nalevo, zakroutila hlavou a otočila se k odchodu. Udělala několik kroků a po očku se podívala do zrcadla. Šmouha tam stále byla. Carmen stála už skoro u dveří. V tom se rychle otočila a s napřaženou hůlkou vykřikla kouzelnou formuli. Skleněný lustr se utrhl ze stropu a s řinčením se zastavil na půli cesty k zemi, jakoby se někomu rozbil o hlavu. Zčistajasna se na stole zhmotnila mužská postava, která si snažila uchránit rukama hlavu před létajícími střepy. Muž seskočil na koberec přímo mezi hromadu časopisů. Zvedl hlavu, aby se zorientoval, jenže zjistil, že kouká přímo na konec bílé hůlky.
Carmen se šibalsky smála a jenom ke své oběti prohodila: „Myslel sis, že si tě nevšimnu?“

„Tam vzadu je přímo alchymistická dílna, všechno bylo zamaskovaný,“ řekl Max, když se postavil vedle Carmen, „náš přítel je zřejmě odborník na lektvary.“
„Alespoň už víme, co tu tak příšerně páchne,“ poznamenala Carmen.
Lapený muž vycenil zuby a něco zavrčel. Kolem něho stálo pět bystrozorů s hůlkami v pohotovosti.
„Slečno,“ ozval se jeden z bystrozorů, „ty časopisy jsou maskované příručky lektvarů.“
Carmen se na srozuměnou usmála.
„Je především odborník na maskovací lektvary,“ řekl Max a ironicky přikyvoval.
„Ani bych neřekla. Sám sebe zamaskoval bídně.“
„Ale no tak, neuraz ho. Chceme se přeci zjistit, jestli je upír. Třeba nám to sám poví. Vždyť víš, že ty testy jsou strašně zdlouhavý.“
„My to ale už víme.“
„Opravdu?“
„Ano, náš milý upíří přítel totiž zapomněl, že maskovací lektvar mění podstatu věci na opačnou. Upír se normálně v zrcadle neodráží, ale upír změněný maskovacím lektvarem se v něm odráží jako malá černá šmouha.“
„To ale byla hrubá chyba, pane upír. Na druhou stranu jste nám ušetřil práci.“
„Tak jo, dost komedie. Kde jsou další?“ přerušila Carmen tuhle ironickou debatu a rázným pohledem se zadívala přímo do upírových očí.
„Nevím jaký další myslíte?“ řekl vězeň chraplavým hlasem a škodolibý úsměv odhalil jeho bílé zuby.
„Nehrajte mi tady divadélko. Tak bude to?“
Muž se stále smál. „Nevím, co po mně chcete.“
„Tak on neví,“ ozval se Max, „možná jsme se spletli. Třeba není upír. Co použít nějaké ty testy?“
Carmen se na Maxe podívala. Měl vážnou tvář, ale v jeho očích hrály jasné ohníčky škodolibosti.
Agentka pokývala na jednoho z bystrozorů. Ten přiložil hůlku k zajatcově hlavě a šeptem vyslovil jakési zaklínadlo. Muž se začal okamžitě zmítat v křečích. Křičel a prskal na všechny strany. Po několika vteřinách bystrozor hůlku sklonil.
„Stále trpíte ztrátou paměti?“ zeptala se Carmen sípajícího muže.
„Tohle nemůžete. To je mučení!“
„Každý máme své metody. Tak budete spolupracovat?“
Muž se podíval Carmen do očí a poté se znovu rozesmál. „Měl sem si tě chytit a dát k večeři. Ale ještě před tím bych tě pěkně přefiknul, kotě.“
Carmen v obličeji zrudla. S hrozivým výrazem znovu pokývla na bystrozora. Ten proces zopakoval. Když chtěl dát hůlku pryč, Carmen ho zastavila.
„Ještě ne,“ řekla a pozorovala prskajícího a kašlajícího muže. Toto trvalo několik dalších sekund.
Max se začal nervózně ošívat. Už i bystrozor hledal svým pohledem u Carmen povel k ukončení. Agentka však měla ve tváři kamenný výraz. Muži začala jít od pusy pěna a třásl se po celém těle.
„Stačí,“ ozvala se konečně Carmen a bystrozor sklopil hůlku.
„Už jsme vám osvěžili paměť?“
Zajatec byl prohnutý v pase a hlasitě kašlal. Za chvíli se podíval na Carmen krvavýma očima.
„Jděte k čertu, nemůžete mě zabít, potřebujete mě.“
„Pravdou je, že tě budeme mučit tak dlouho, dokud nám nepřinesou veritaserum,“ řekla Carmen, „takže nakonec stejně promluvíš.“
Muž ji pozoroval nenávistným pohledem. Carmen znovu pokývla na bytrozora.
„Dobře! Dobře!“ vykřikl zajatec, „řeknu vám, co chcete vědět.“
„Konečně si dostal rozum, tak spusť.“
„Ostatní mají hnízdo v čističce odpadních vod v centru.“
„Doufám, že nekecáš.“
„Nekecám!“
„Tak dobře. Maxi?“
Max se otočil na Carmen, která si ho vzala stranou.
„Pojedeme do té čističky. Potřebujeme speciální jednotku a plány toho areálu. A nech tady několik bystrozorů, ať počkají na to veritaserum. Třeba ještě něco ví.“
„Dobře, hned pošlu zprávu.“
„Fajn, sejdeme se venku.“

Několik vozů se hromadně přesunulo k velkému areálu staré čističky. Vzhledem k tomu, že se objekt nacházel přímo v centru, nepřipadalo přemisťování v úvahu. Auta přijížděla z různých směrů, aby nevzbudila případné podezření. Černý džíp dorazil na místo jako poslední. Carmen a Max hbitě přistoupili ke staršímu kouzelníkovi.
„Zdravím vás,“ řekl kouzelník, který se skláněl nad plány čističky, které měl položené na kapotě auta.
„Dobrý den,“ pozdravila Carmen. Max pouze přikývl.
„Celou situaci jsme analyzovali a naplánovali. Pozitivum je, že objekt má pouze dva východy. Moji lidé už oba střeží a jsou připraveni na povel vtrhnout dovnitř,“ spustil ihned, jakmile se oba agenti zastavili v jeho blízkosti.
„Jak to vypadá uvnitř? Jsou tam nějaké velké překážky?“
„Ta čistička je už dlouho nepoužívaná. Pokud víme, tak objekt byl před uzavřením zcela vyklizen. Všechny ty technické podivnosti tam už nejsou. Měli bychom mít před sebou téměř prázdnou halu.“
„Dobře, myslím, že můžeme zahájit akci. Půjdeme taky,“ řekla Carmen a otočila se na Maxe. Ten, už s připravenou hůlkou přikývl.
„Ještě se vás na něco zeptám,“ řekl kouzelník mezitím, co skládal plány, „jsou podezřelí nějak zvlášť nebezpeční?“
„Možná používají maskovací lektvar,“ ozval se Max, „ale pochybuji, že ho použijí. Nebudou nás čekat.“
„Dobrá, přesto řeknu svým lidem, ať jsou raději opatrní. Můžete jít dovnitř támhle tudy. Jeden tým už tam čeká.“
Po těchto slovech kouzelník odběhl do tmy. Carmen s Maxem se přidali ke skupině deseti bystrozorů.
„Držte se s týmem,“ promluvila k nim jedna žena, jakmile si oba připravili hůlky.
„Víme, co dělat,“ odsekla ji Carmen.
„Jsme z CUB,“ dodal Max, aby trochu napravil chování své kolegyně.
„Nemělo by CUB spíš honit příšery?“
„Honíme příšery. Upíři nejsou nic jiného,“ zavrčela Carmen.
„No dobře, tak promiňte, že jsem tak smělá.“
„Nic se nestalo, slečno,“ uklidňoval situaci Max.
Bystrozorka pouze přikývla na srozuměnou.
„Co to sakra s tebou je?“ otočil se Max na Carmen. Ta pouze nevlídně zavrtěla hlavou.
Všem bystrozorům se rozzářily hůlky do ruda.
„Jdeme na to!“ křikl muž v čele a kouzlem rozrazil plechová vrata. Skupina složená z mužů a žen vběhla do vysoké a prostorné haly. Celý objekt působil jako velký hangár. Naproti nim vběhli do budovy jejich kolegové.
„Zajistit!“ vykřikl někdo z předních řad. Bytrozoři se rozutekli na všechny možné strany.
„Reinolds čisto!“
„Carter čisto!“
„Weirová čisto!“
Odevšad se ozývaly hlasy o splnění úkolu. Bystrozoři během minuty zajistili celý objekt.
„Nikdo tu není,“ řekl leader první skupiny, když doběhl ke Carmen.
„Cože?“
„Celý objekt jsme zajistili. Je to tu prázdné.“
„To není možný,“ řekl Max.
„Ten bídák nám lhal,“ zavrčela Carmen, „vrátím se zpátky a vymlátím to z něj.“
„Slečno Torresová!“
Carmen se otočila. Přistoupil k ní kouzelník, se kterým se setkali venku.
„Tohle byste možná měla vidět.“
Všichni tři se vydali na druhý konec haly. Kouzelník je zavedl po malém točivém schodišti k otevřenému rezavému poklopu s žebříkem.
„Tudy zřejmě utekli,“ řekl muž, „kolem jsme našli spousty věcí. Zřejmě utíkali narychlo.“
„Někdo je musel varovat,“ konstatoval Max. Velitel mu dal výrazným přikyvováním za pravdu.
„Kam to vede?“ zeptala se Carmen.
„Do hlavního kanalizačního systému pod Londýnem. Jsou tam desítky kilometrů tunelů, můžou být kdekoliv.“
„Sakra,“ ucedila Carmen, „jsme zase tam, kde jsme byli.“
„Měli bychom se vrátit za naším přítelem upírem,“ navrhl Max, „třeba už mu dali veritaserum.“
„To rozhodně uděláme,“ řekla Carmen, „ale vrať se tam ty Maxi, já zajedu za Sibilou, třeba nám pomůže.“
„Chceš se radit s věštkyní? O upírech?“
„Už nám mnohokrát pomohla. Třeba to vyjde i tentokrát.“
„No jak myslíš.“
„Nás už nebudete potřebovat?“ zeptal se velitel speciální jednotky.
„Ne, díky za vaší pomoc. Jenom tu prosím počkejte, dokud sem někdo nepřijede a nepodívá se na to harampádí kolem.“
„Dobrá.“
Po těchto slovech se Carmen i Max vydali po schodech nahoru a zamířili ven z budovy.
„Nastup, hodím tě ke špičozubkovi,“ prohodila Carmen směrem k Maxovi. Muž beze slova nastoupil do vozu. Džíp se rozjel a minul první křižovatku ještě před tím, něž na ni stihl vjet červený Ford Mustang.
„Co měl znamenat tam ten výstup?“ zeptal se Max po chvilce ticha.
„Jaký výstup?“
„Ty víš moc dobře, co myslím.“
Carmen se za volantem poněkud zakabonila, ale neodpověděla.
„Co tě v poslední době žere?“ pokračoval ve své inkvizici.
„Nežere mě vůbec nic,“ zavrčela agentka.
„Tak proč na každého prskáš, jakmile se tě zeptá na CUB?“
Carmen se kousla do rtu a zdálo se, že se jí do odpovědi moc nechce.
„Tak proč?“
„Už mě nebaví každýmu vysvětlovat, že CUB není stejné jako ty patolízalové z dohlížitelského. Zatímco oni vyplňují formuláře a občas si chytnou nějakého raracha, my nasazujeme krk při téhle práci.“
„A kvůli tomu tak vyvádíš?“
„Štve mě to.“
„Pane bože. Kdybys….počkej,“ Max se zarazil a sáhl do kapsy u svého hábitu. Vytáhl kus pergamenu a poklepal na něj hůlkou.
„Fraderick mi posílá zprávu,“ řekl, „Chaison zmizel z nemocnice.“
„Cože? To je vtip?!“
„Bohužel ne. Prý utekl oknem. Už to jsou asi tři hodiny.“
„To je vážně bezva. To jsme potřebovali. Teď ještě budeme hledat jeho.“
„Hele co když Chaison v tom není úplně nevinně.“
„Jak není nevinně?“
„Co když není oběť?“
„Co to meleš?“
„Podívej jemu by se náramně hodilo, kdybychom mu uvěřili jeho divadélko o mrtvé přítelkyni zabité upíry. Ani jsme ho neprověřili, vůbec nic.“
„Počkej, ty se mi tady snažíš namluvit, že Chaison je upír?“
„Tebe to nenapadlo?“
„Ne, to mě opravdu nenapadlo.“
„Je to jenom teorie, ale můžeme se toho chytit.“
„Je to pěkně blbá teorie. Ty prostě chceš na někoho hodit vinu.“
„To si mi snad zdá? Ty se ho zastáváš?!“
„Jistě, že ano. Ten kluk si prožil svoje. Zabili mu přítelkyni, přímo před jeho očima. Bůhví, co se mu teď honí hlavou.“
„Nebo to taky celý pěkně nahrál.“
Carmen za volantem rezignovaně vzdychla.
„Podle mě s tím něco společného určitě má. Cítím to.“
„Teď hlavně ucítíš zkažený vejce,“ poznamenala Carmen a zastavila na okraji silnice.
„Pošli mi zprávu, až se budeš vracet,“ řekl ještě Max, než zavřel dveře.
„Jo, jasně,“ procedila agentka mezi zuby a vydala se zpět do ulic velkoměsta.

Černé BMW uhánělo tmou po silnici, která ho před chvílí vyvedla ven z města. Nebylo toho moc vidět ani s dálkovými světlomety. Navíc znovu začalo pršet. Carmen otráveně zapnula stěrače a nadále přemýšlela o Maxových slovech. Nechtěla si připustit, že by Chaison, ten zlomený muž, mohl mít něco společného s upíry. To určitě ne. Její instinkt mluvil jasně. Nervózně pohlédla do zpětného zrcátka. Vůz jedoucí za ní měl zřejmě špatně seřízená světla, jejichž odraz Carmen oslepoval. Nastavila zrcátko do polohy, ve které se světlo na ni neodráželo a znovu se plně věnovala řízení. Náhle však přišla další vlna světelných paprsků. A tentokrát skrz pravé okénko. Vzápětí Carmen ucítila obrovskou ránu. Všechny airbagy ve voze se nafoukly rychlostí blesku. Několikatunový náklaďák bez přívěsu nemilosrdně šrotoval nebohý džíp. Táhnul ho před sebou se skřípěním plechů, sypajícím se sklem a kvílením pneumatik. Asi po padesáti metrech kolos konečně zastavil. Ze zničeného džípu vycházel kouř. Dveře kamionu se otevřely. Do hustého deště vystoupil muž s kovbojským kloboukem. Přitáhl si ho více do čela, aby mu déšť nestékal přímo do obličeje. Ve světle reflektorů svého vozu přistoupil k džípu a s menší námahou otevřel dveře. Natáhl se dovnitř, odhrnul splasklé airbagy a vytáhl ven Carmen. Byla v bezvědomí. Déšť ještě zesílil a podivný muž nesl agentku zpět ke svému vozu. Opatrně ji položil na matraci za předními sedadly a sám si nastoupil. Nastartoval, otočil se a zmizel stejnou cestou, jakou se před chvílí přiřítil.

Neznámo kde

Carmen pozvolna otevírala oči. Trápila ji silná bolest hlavy. Když se chtěla za ni chytit, zjistila, že nemůže, jelikož je přivázaná k židli. Konečně plně vnímala všemi pěti smysly. Rozhlédla se kolem. Byla uvězněná v nějaké místnosti. Vypadla staře. Stěny byly dřevěné a okna měla nemoderní rámování. V rohu stála stará plechová kamna, do kterých právě někdo přikládal dřevo. Muž se napřímil a uzavřel plápolající oheň malými mřížovanými dvířky. Když se otočil a všiml, že se Carmen na něho dívá, pousmál se.
„Už sem si říkal, že budeš spát věčně,“ pronesl a odzátkoval láhev, kterou sebral ze stolu.
„Kde to jsem? A proč jsem svázaná?“
„Pomalu, slečinko. Otázky tady kladu já.“
Carmen ho právě provrtávala pohledem. „Co chcete?“ zavrčela.
Muž se uchechtl a napil se z lahve. „Takový hezký obličejík by se neměl mračit,“ řekl a dotkl se Carmeniny tváře.
„Udělal jste velkou chybu. Najdou mě.“
„Jestli myslíš ministerstvo, tak se obávám, že nenajdou. Najdou jenom tvůj sešrotovaný džíp. Mimochodem hezká kára. Rvalo mi to srdce, když se tě před sebou vláčel.“
„Ten kamión,“ začala Carmen, „To jste byl vy?“
„Neznám nikoho lepšího, kdo by dokázal řídit nákladní auto,“ chvástal se muž.
Carmen jenom pohrdavě odfrkla.
„Co chcete?“
„Jasně jsem řekl, že otázky kladu já.“
Našpulila rty. Nebyla v situaci, kdy by si mohla vyskakovat.
„Štvalo mě, jak pořád čmucháš kolem. Tak jsem si řekl, že tomu učiním přítrž.“
Muž se znovu pořádně napil.
„Co tak koukáš? Sledoval jsem tě už od Děravého kotle. Tvoje vyjednávací metody jsou vážně dobrý. Z toho obchodníka si to ani nemusela dlouho páčit. Jo a díky za prachy,“ muž vytáhl zpod kabátu měšec a začal si s ním pohazovat. Carmen poznala znak obchodníka z nálevny.
„Kde jste k tomu přišel?“ zeptala se s obavami, i když tušila odpověď.
„Ani se moc nebránil. Nebavilo by mě si znovu dát vyprat tenhle drahej kabát. Víte co to dneska stojí?“
„Zabil jste ho?“
Muž klidně pokrčil rameny. „To se obyčejně s práskači dělá. Stejně nebyl moc užitečný.“
„Náhodou byl. Toho upíra sem dostala.“
Muž se nahlas zasmál. „Malá ryba, malá ryba. Jenom odpadlík, kterého jsme sem tam potřebovali.“
„My?“
„No vidíš, konečně se dostáváme k tomu, proč tu tak hezky sedíš. Asi bych ti to měl osvětlit,“ řekl muž a začal Carmen obcházet dokola.
„Řekněme, že si strkala ten svůj hezký nosík někam, kam si neměla. To vy u ministerstva děláte pravidelně, o tom žádná, jenže tentokrát jsme tě podcenili.“
„Neudělejte tu chybu znova,“ prohlásila provokativně Carmen.
„Toho se neboj, kotě,“ odpověděl muž a nechutně ženě zamlaskal u ucha.
„Kvůli tobě jsme museli vyklidit hlavní skladiště a dvě hodiny se tahnout kanálama ven z města.“
„Takže to vy jste je varoval.“
„Jo, protože mi došlo, že ten slaboch Varley nakonec promluví.“
„Kdyby nebyl blbej, nemuselo k tomu dojít,“ poznamenala Carmen spíše pro sebe, jenže ne dostatečně potichu.
„Jo, to je fakt,“ poznamenal muž a znovu se napil z lahve.
„Co si myslíte že dokážete? Moji kolegové budou pátrat dál. Nezametou ten případ pod koberec.“
„Nemyslím si. Pověsíme tvoji mrtvolu pěkně na Big Ben, samozřejmě zcela nahou, aby to mělo patřičný efekt.“
„Nikoho tím nezastrašíte.“
„Možná ne. Ale naznačíme, že kdokoliv po nás pude, dopadne stejně.“
„Jste blázni. S ministerstvem se nemůžete rovnat.“
Muž položil láhev na stůl a klek si před Carmen, aby ji viděl zpříma do očí. „Ale můžeme. Už brzy se o tom všichni přesvědčí.“
Muž si Carmen začal prohlížet pěkně z blízka. Vztáhl k ní ruku a dlaní se dotkl její tváře. Agentka sebou začala cukat, jenže byla svázána pevně.
„Než se vrátí upíři z lovu, trochu si spolu užijem,“ řekl a tváři mu hrál úsměv. Jeho ruka začala sjíždět od krků dolů. Čím blíže byl k jejím ňadrům, tím více se usmíval. Únoscovy ruce je pevně uchopily a obličej se zkřivil v šílenou grimasu. Vzápětí se naklonil ke Carmen.
„Tak jak to chceš?“
Agentka mu plivla do obličeje. „Doufám, že chytneš syfilis,“ zavrčela.
Muž si jenom otřel slinu stékající po tváři a vytáhl nůž. Zamával jím Carmen před obličejem a začal jí rozřezávat šaty.
„Buď hezky hodná,“ sykl a přeřezal ramínka podprsenky. Poté pomalu schoval nůž. Nikam nepospíchal. Z jeho zrychleného dechu byl cítit alkohol.
V tom se venku objevilo světlo a bylo slyšet sílící zvuk motoru. Muž se postavil a otočil se k oknu.
„To snad ne,“ prohlásil, „měli se vrátit až po půlnoci,“ zvedl ze stolu láhev, napil se a poté s ní vztekle hodil do kouta.
Světlo se blížilo a zvuk vysokootáčkového motoru byl stále silnější. Únosce vyhlédl z okna. Chvíli zůstal beze slova stát. Světlo stále více zářilo.
„Ale vždyť tohle není…“
Muž od okna vyskočil jako kobylka a hnal se na druhou stranu místnosti. V tom se celá stěna, u které před chvílí stál, s rachotem sesypala a do místnosti vjel červený Ford Mustang. Auto s rachotem rozrazilo stůl, převálcovalo kamna a těsně zastavilo před židlí, na níž seděla Carmen. Světla ji oslepovaly. Motor stále zuřivě duněl. Chvíli se nic nedělo. Carmen se snažila zahlédnout řidiče, ale marně. Přes světlomety nic neviděla. Dveře vozidla se však náhle otevřely. Vystoupil z něho vysoký muž s černými krátkými vlasy, oblečen v kostkované košili, přes ni měl přehozenou koženou bundu - dále jasně modré džíny s černými teniskami. Ale nejpodivnější na něm bylo, že ho Carmen znala. Byl to Chris Chaison.
Pohled na polonahou policistku ho zřejmě zaskočil. Stál na místě a jenom si ji prohlížel.
„Rozvážete mě?!“ vyjela na něho Carmen. Chris se pobaveně usmál.
„Tak co je? To jste ještě nikdy neviděl nahou ženskou?“
„Čekal jsem, že vás tu najdu, ale ne takhle,“ řekl konečně, vytáhl nůž a sehnul se nejdříve k jejím nohám. Když přeřezal provazy, udělám to samé i s rukama.
„Díky,“ hlesla Carmen a postavila se. Začala se kolem rozhlížet po své bundě. Našla ji pod židlí. Oblékla se a výstřih si zapnula na několik knoflíčků.
„Jste tu sama?“ zajímal se Chris.
V Carmen právě hrklo. Tolik se soustředila na předchozí události, že na svého únosce úplně zapomněla. Ale dříve než stačila cokoliv říct, rozlétly se postranní dveře a ozvala se dunivá rána. Chris přistál na zemi a nehýbal se. Carmen se vyděšeně ohlédla. Za ní stál muž s kovbojským kloboukem a v ruce držel loveckou pušku.
„Zdá se, že jste si svého Casanovu příliš neužila,“ řekl a hlavou pohodil k ležícímu Chrisovi.
„Miluju tyhle mudlovský hračky,“ prohlásil a namířil zbraň na Carmen. Ta o krok ustoupila.
„Pojď sem ženská!“ křikl a natáhl po Carmen ruku. Ta ale přesně na tohle čekala. Vysmekla se mu, vyrazila mu pušku z ruky a podrazila nohy. Muž s hlasitým žuchnutím padl na dřevěnou podlahu. Carmen si vzpomněla na svou hůlku. Když ještě byl dům vcelku, nikde ji neviděla. Postavila se zpříma připravená vyslovit přivolávací kouzlo. Dvě silné paže, ji však chytily za kotníky a stáhly k zemi. Únosce ji převalil na záda a váhou svého těla ji dokonale znehybnil. Pomalu nemohla ani dýchat.
„Tak ty by sis chtěla hrát?!“ zasyčel a ještě ji více přimáčkl k zemi. Odněkud z kapsy volnou rukou vytáhl hůlku. Carmen poznala, že je její. Muž se jenom nelibě usmál a něco zahuhlal. Carmen se v tu chvíli nemohla hýbat. Její tělo bylo ochablé.
„S paralyzujícím kouzlem si vždycky náramně užiju,“ sykl únosce a pevně chytil Carmen za stehna. Ta vše cítila, jenom byla absolutně bezmocná.
Náhle však únoscova hlava zmizela z jejího zorného pole. Slyšela řinčení a praskání. Zvuk zápasu zněl celou zdemolovanou místností. Chrisovi se podařilo vyrazit únosci hůlku z ruky a povalit ho na zem. Jeho zranění však byla ještě čerstvá a rána do žeber ho spolehlivě na chvíli odrovnala. Muž na něho skočil a s nožem v ruce a nemilosrdně se mu ho snažil píchnout do prsou. Chris držel ze všech sil jeho ruku co nejvíce nahoře, ale nůž se pomalu blížil k jeho hrudi. Podařilo se mu uvolnit zaklíněnou pravou ruku. Jeho prsty stiskly únoscovy oční bulvy až muž zařval bolestí. Když byl Chris opět volný, s námahou se zvedl a zahlédl na zemi ležící loveckou pušku. Dobelhal se k ní a ztuhlými prsty ji uchopil do ruky. Uslyšel za sebou výkřik. Prudce se otočil a bez míření vystřelil. Ozvala se dunivá rána spojená s praskáním dřeva. Poté už bylo jenom ticho.
Carmen se mohla znovu hýbat. Chris seděl opodál v rohu. V ruce držel pušku a v obličeji měl nepřítomný výraz. Jeho košile byla v místě zásahu děravá, ale rána nekrvácela. Carmen sebrala svou hůlku a podívala se na bezvládně ležícího muže. Měl díru v hlavě a všude kolem byla spousta krve. Chris náhle odhodil pušku na zem chytil se za hlavu. Carmen se k němu posadila a položila mu ruku na rameno. Už podruhé ji zachránil život.
„Zabili mi Carol, moji malou Carol,“ vzlykal mladík.
„Já vím, věřila sem vám od začátku,“ utěšovala ho Carmen.
„Nikdo z nich neměl právo, nikdo. Jsou jako zvířata. Bezcitní a chladní.“
„Upíři jsou zlí. Hodně zlí.“
„Nezaslouží si žít. Ani jeden. Přísahám, že si nedám pokoj, dokud je všechny nezabiju,“ zavrčel Chris a podíval se Carmen do očí.
„Do posledního upíra,“ dodal.
„Ten muž ale nebyl upír,“ řekla Carmen a podívala se na mrtvolu svého únosce.
„Ale byl stejně zkažený jako oni. Zasloužil si zemřít.“
Carmen si tentokrát odpovědí nebyla jistá. Něco uvnitř jí však Chrise chápalo. Jeho pocity. Především pocity. Neodpověděla mu. Jenom vedle něho seděla a přemýšlela o všem, co se dnes stalo. A nebýt tohoto muže, nejspíš by už opravdu nežila.

Následující den

Ozvalo se klepání na dveře. Chris překročil několik krabic, aby mohl otevřít. Na zápraží stála pohledná bruneta v džínové soupravě.
„Pojďte dál,“ řekl mladík a ustoupil stranou, aby mohla Carmen projít.
„Můžu vám něco nabídnout?“ zeptal se zdvořile.
„Ne děkuji. Co balíte?“
„To jsou věci Carol. Její rodiče si pro ně dnes přijedou.“
V Carmen trochu hrklo. „Promiňte,“ řekla vzápětí.
„Nic se nestalo, to já bych se měl spíš omluvit za ten binec kolem,“ řekl Chris a zvedl jednu krabici ze země, aby ji položil na stůl mezi ostatní.
„Co vaše zranění?“
„Už se to hojí, ty rány nebyly nijak hluboké.“
„To je dobře. Povězte mi, jak je možné, že vás včera v noci ten výstřel nezabil na rozdíl od toho muže?“
Chris se lehce pousmál. „Neprůstřelná vesta. Nevěděl jsem do čeho jdu, tak jsem chtěl mít jistotu. A vyplatilo se mi to.“
Carmen sice neměla tušení co to je neprůstřelná vesta, ale nechtěla se vyptávat. Přišla vyřídit daleko důležitější věc. Jenom nevěděla, jak začít.
„Chytili jste je?“ zeptal se neurčitě Chris. Carmen však věděla, koho myslí.
„Ne, bohužel. Bylo tam několik zabezpečovacích kouzel. Věděli o nás, jakmile jste se tam objevil vy.“
Chris na to nic neřekl a nadále se zabýval rovnáním krabic.
„Chrisi,“ začala nejistě Carmen a cítila se jako před první skutečnou akcí, „poslali mě, abych vám vymazala paměť.“
Mladík se otočil a napřímil se. Byl o hlavu větší než Carmen.
„Tohle dělá vaše vláda všem nekouzelníkům? Vymaže jim paměť, aby nemohli nikde říkat, co viděli?“
Carmen se cítila stále hůř.
„Myslel jsem, že jste lepší než my. Že se vaše společnost chová vstřícněji. Má pochopení! Pochopení pro utrpení druhých.“
Chris se díval Carmen zpříma do očí. Chvíli takto stál, poté zakroutil hlavou a otočil se k ženě zády.
„Jste všichni stejní.“
V Carmen se náhle něco zlomilo.
„Chrisi,“ hlesla, „dělám to poprvé.“
Mladík se pohrdavě zasmál. „Nechtějte mi namluvit, že poprvé někomu mažete paměť. Musí to být váš denní chleba.“
„Je to poprvé, co se vzepřu rozkazu,“ řekla Carmen. Chris se v tu chvíli otočil.
„Cože?“
„Nevymažu vám paměť. Nezasloužíte si to. Zachránil jste mi život a máte právo znát pravdu.“
Chris na ni zůstal ohromeně koukat. Zdálo se, že není schopný jediného slova.
„Sbohem a hodně štěstí,“ rozloučila se žena a chystala se k odchodu.
„Carmen,“ ozval se Chris, „chci ty upíry dostat. Vy jediná mi můžete pomoct.“
Carmen zavrtěla hlavou. „Chrisi, to nejde. Zapomeňte na to, žijte dál. Pokuste se.“
„Nemůžu jen tak zapomenout!“
„Já udělám všechno proto, abychom je dostali. Půjdu po nich, slibuji vám to.“
Chris mlčel a smutným pohledem Carmen pozoroval.
„Sbohem, Chrisi. Děkuji za všechno,“ rozloučila se a naposledy se po mladíkovi ohlédla. Stál ve dveřích a díval se za ní. Jakmile vyšla na ulici, ucítila úlevu. Nechala za sebou další epizodu svého života. Nebo možná její začátek? Možná. Slunce začalo teple svítit, vítr odehnal černé mraky, stejně jako všechny černé myšlenky. Začal nový den. Začala nová životní epizoda.

Více informací na colsroty.blog.cz